Lormovy prstoklady

Děti se často ptají, jestli by bylo horší přijít o zrak nebo o sluch. (Odpověď nejčastěji zní, že o sluch.) Při této otázce většinou nikoho nenapadne, že jsou také lidé, kteří přišli o oba smysly nebo se bez nich narodili a přesto se naučili komunikovat se světem (u nás je registrováno 212 hluchoslepých lidí). Bránou do reality je jim dotyková abeceda, kterou vynalezl v devatenáctém století mikulovský rodák a pozoruhodný člověk, jehož život je spjatý s Brnem. Dal si jméno Hieronymus Lorm a byl označován za „zázračné dítě – nového Mozarta“, ale kariéru klavírního virtuosa mu překazila v patnácti letech ztráta sluchu a později i zraku. Ve své době známý novinář, básník, filozof, který přes svůj handicap, měl velký vliv na společenské dění. Jaká hudba a jaké obrazy mu vyvstávaly v mysli?

Našim záměrem není pouze zmapovat historická fakta této osobnosti, ale současně také poznat svět hluchoslepých, ke kterým Lorm patřil a přesto prožil plnohodnotný život, o kterém na rozdíl od třeba stejně postižené Heleny Kellerové mnoho nevíme. Důležitou roli v našem filmu budou hrát právě hluchoslepí (v České republice se mj. sdružují kolem občanského sdružení s názvem Lorm), a rovněž tlumočníci z dotykového jazyka a umožní nám lépe poznat svět ticha a tmy.

Židé říkají hřbitovu „dům věčnosti“. Hřbitov je prostranství, kde jsou pochovány stovky lidských osudů ohraničených dvěma daty. Životy těch lidí byly často velmi dramatické nebo výjimečné, ale většina z nich už je zapomenuta. Po mnohých zbyly jen nápisy na stélách. (Slovy Jana Skácela: Pavoučím písmem/ zapsal se tu na kameny čas.) Po některých dokonce nezůstalo ani to.

Hřbitov je ale také velký park. Stromy zde přežívají několik lidských generací. Drží v sobě tajemství a berou živiny z pohřbených těl a vrací tak mrtvé do života.

Jak rozmlouvat s lidmi za smrtí? Je to možné? A promlouvají mrtví nějak k nám? Možná je to podobné jako mluvit s lidmi, kteří nevidí a neslyší. Člověk, který přišel o sluch i zrak a přesto aktivně vzdoroval osudu, je na brněnském židovském hřbitově pohřbený.

Jmenoval se Hieronymus Lorm, vlastním jménem Heinrich Landesmann. Jeho životní příběh můžeme přirovnat k Jobovu příběhu z Tóry. Člověk, který byl Bohem obdarován mimořádným talentem a moudrostí, je stíhán osudem podobně jako biblický Job.

Narodil se 9. srpna 1821 v Mikulově, významném židovském středisku, rodina se záhy stěhuje do Vídně, kde otec zakládá velký obchodní dům. Heinrich projevuje všestranné nadání a věnuje se také hře na klavír, v čemž projevuje mimořádný talent. V kariéře klavírního virtuosa ho zastaví velká životní rána – Heinrich přichází v patnácti letech o sluch. Věnuje se tedy studiu filozofie a literární tvorbě. Ve čtyřiadvaceti letech přichází po prodělaném očním zánětu mladý Landesman také o zrak. Vynalézá jeden ze systémů ruční dotekové abecedy hluchoslepých, tzv. Lormovy abecedy, která se dodnes používá po celém světě. Spočívá v dotecích prsty do otevřené dlaně.

Slepý a hluchý Hieronymus (jméno si dal podle sv. Jeronýma – poustevníka v samotě) udržuje přes všechnu nepřízeň aktivní kontakt se světem. Po vydání díla Perutě a pírka vídeňského básnictví (Wien's Poetische Schwingen und Federn) v roce 1847 a následných útocích metternichovské cenzury, musel opustit Vídeň a emigroval proto do Berlína a začal používat svůj literární pseudonym. V Berlíně pracoval jako novinář a přispěvovatel do politických časopisů. Po revoluci v roce 1848 se do Vídně vrátil, v roce 1856 se oženil se svou sestřenicí, se kterou počal tři děti. Se všemi se dorozumívá doteky prsty a dlaní. V roce 1892 se konečně usadil v Brně, kde žil až do své smrti, v blízkosti svých dětí. Jeho dcera Marie přepsala a veřejnosti zpřístupnila tzv. Lormovu abecedu pro hluchoslepé.

Od šestnácti let začal publikovat básně i prózy v časopisech, vydal jich velké množství. Prvním významným dílem je básnické zpracování faustovské legendy v arabském prostředí epos Abdul (1843), prvním románem je Učedník roků (Ein Zögling des Jahres, 1848), popisující boj moderního Žida proti předsudkům ze strany ostatních. Právě tyto Lormovy úvahy jsou velmi nadčasové a mj. předvídají osud Židů v celém následujícím století. Napsal také několik dramat, literární kritiky a politické články, byl ale především lyrický básník. Jeho básněmi i prózami prostupuje zvláštní pesimismus pro který byl ve své době označován za „lyrického Schopenhauera“. Tento pocit ale přehodnocuje, aby se posléze stal vyznavačem bezedného optimismu, „v ořechové skořepině samoty král nesmírných říší“.

Kromě faktografické roviny – život a citáty z děl – bude významnou roli hrát paralelní příběh – hluchoslepý hrdina filmu se bude dotýkat míst spjatých s Lormem, bude se snažit vysvětlit svůj životní pocit, bude vyjadřovat, co pro něj znamená Lormova abeceda v komunikaci se světem. Tímto přístupem zpřítomníme před kamerou živý Lormův odkaz.

Filmový dokument bude vyprávět dramatický příběh zapomenuté výjimečné osobnosti celosvětového významu. Bude o člověku, který měl sám nesnadný život, ale otevřel svět hluchoslepým lidem, a díky jehož abecedě se naučila se světem komunikovat např. Helena Kellerová, ale tisíce dalších lidí.

Dokument nechce být ovšem pouze historickou vzpomínkou nebo rekonstrukcí, bude také dokumentem současným a sociálním. Jeho protagonisté budou totiž sluchově a zrakově postižení lidé (v České republice se mj. sdružují kolem občanského sdružení s názvem Lorm), kteří nám dají zakusit svět ticha a tmy. Jednak je budeme angažovat do hereckých rolí, při nichž budeme inscenovat fragmenty ze života a díla Hieronyma Lorma, jednak budeme srovnávat před kamerou, většinou s pomocí tlumočníka, jejich životní situaci se situací, kterou prožil Lorm. Jedním z protagonistů bude např. slepý horolezec Jan Říha, který společně s dalšími sluchově a zrakově postiženými vytvořil horolezecký oddíl Matahari a projekt Schody do nebe, v rámci kterého chce zdolat sedm pětitisícových hor. Dále oslovíme např. slepou básnířku a houslistku Pavlu Šuranskou, která má mezi hluchoslepými lidmi přátele a má mimořádný dar jazyka, což nám pomůže lépe pochopit pocity nevidomých lidí. V dokumentu budou vystupovat také hluchoslepí lidé z Německa a Rakouska.

Forma dokumentu v sobě slučuje aspekty historického a sociálního dokumentu; bude výrazně obrazově stylizována; významnou roli bude hrát subjektivní kamera (pro představu v této souvislosti připomeňme např. film Skafandr a motýl, kde byl účinek zúženého kamerového pohledu zásadní pro navození pocitu člověka, který je schopen komunikovat se světem pouze mrkáním). Film bude rovněž ozvláštněn animacemi, které budou vytvářeny empatickým výtvarníkem na základě komunikace s hluchoslepými.

Dokument se bude natáčet v Mikulově, Vídni, Berlíně a Brně. Vznikne jak česká, tak německá jazyková verze.