Krajina beze stínů

Jižní Haná patří k nejúrodnějším středoevropským krajům. Zvlněná starobyle osídlená krajina mezi Drahanskou vrchovinou a Chřiby, část prehistorické dálnice spojující sever Evropy s jihem, v ose Moravy, která je narozdíl od horami opevněných Čech odedávna nucena komunikovat s okolními zeměmi. S jistou nadsázkou téměř cokoliv, co se zde zasadí, roste a plodí. Zemědělství se tu provozuje už šest tisíc let, ovšem těch posledních šedesát bez úcty k tradicím a hlavně bez respektu ke krajině, jejímu charakteru. Díky způsobu orby, pěstovaným plodinám, způsobu výměry polí... se rok co rok splavuje do Černého moře několik tun ornice z každého hektaru. Což paradoxně vede k tomu, že tato úrodná krajina patří zároveň k ekologicky nejohroženějším v celém Česku. Pod vrstvou kvalitní ornice se skrývá štěrkopískové podloží. Je jen otázkou času, kdy zůstane jen štěrkopísková poušť. Na některých místech jižní Moravy se tak už děje.

Místní jihohanácký zemědělec, ekolog, patriot a buditel Jiří Novotný, nebo spíš Jura Novotný, když mluví o aktivitách environmentálních teoretiků i praktiků, jímž je i on sám, tak říká, že “to” sice umějí dělat, ale neumějí “to” sdělovat veřejnosti. Pořádají se krajinářské dílny a přednášky, ale tady jde přesvědčování přesvědčených. Jak toto environmentální téma přinést mainstreemu, těm, kteří jdou s rodinou na výlet do dinoparku, protože se tam dá vyfotit s velkou exotickou obludou, svézt exotickým vláčkem a koupit pár tématických exotických tretek? Inu, napadlo ho vytvořit environmentální obdobu dinoparku, jehož výpověď ovšem nekončí exotickým vzhledem, ale má ambici nést a sdělovat hlubší myšlenku. Onen “dinopark” má mít vrstvu osvětovou a edukativní, ale taky krajinářskou, uměleckou, taky prakticky ekologicky zemědělskou. Jura se inspiroval příběhem Velikonočního ostrova a vnímá ho jako dobrou analogii k tomu, co se děje třeba v jeho kraji jižní Hané.

Příklad Velikonočního ostrova a rychlost, s níž došlo vlivem příznivého stavu přírodních zdrojů k rozvoji civilizace, s rozvojem civilizace k vytěžení těchto zdrojů, a s následnou ekologickou katastrofou ke katastrofě civilizační, celý tento oblouk během jediného tisíce let, narušuje koncept zpochybňující přímou souvislost civilizace s ekologií, jak ho představuje například současný český prezident a ekonom Václav Klaus. To, co třeba v Evropě, nejbohatším kontinentu světa, pokud jde o rozložení přírodních zdrojů, trvá vzhledem k jeho velikosti dlouhou řadu tisíců let, což nahrává takovým konceptům, neboť se ona souvislost na časové ose rozplývá až do těžko uchopitelné prehistorie, tedy toto se na Velikonočním ostrově odehrálo prokazatelně jen během jednoho poměrně dobře uchopitelného a popsatelného historického milénia.

Jurův osvětový “dinopark” bude mít podobu souboru soch Moai, zhmotněného příběhu Velikonočního ostrova, na dosavadním čtyřicetihektarovém poli jen za humny svého jihohanáckého rodiště. Dokument tento projekt doprovází a zachycuje ve všech podstatných fázích.

Treatment:

Původem řecká slova ekologie, ekonomie a ekumena mají společný gramatický základ, který naznačuje i souvislost ideovou. Jura Novotný, když mluví o moravské ekologii, nemyslí tím jen ochranu krajiny ve smyslu flóry a fauny, ale rovněž staré polní cesty spojující jednotlivé vesnice, aleje, Boží muka v polích, živý folklór, hody, tedy celý konglomerát lidských, společenských vazeb počítající s tradicí, souvislost ekologie a civilizace, krajiny přírodní a kulturní.

Velikonoční ostrov, malý ostrov sopečného původu osamocený v jižním Pacifiku tisíce kilometrů od další pevniny, byl stručně a zjednodušeně řečeno osídlen v pátém století Polynésany, kteří v něm nalezli téměř ráj, zalesněný kraj se spoustou plodů obklopený oceánem bohatým na ryby. Na ostrově celkem pochopitelně žila a rostla spousta endemitních druhů. Poměrně malé úsilí vynakládané na obživu umožnilo novým obyvatelům rozvíjet svou kulturu, kterou velmi záhy dovedli k megalomanii. V místních kráterech nalezli dobře opracovávatelný kámen, z něhož začali vyrábět sochy předků, známé Moai, které pak přesouvali na pobřeží. Kult předků si dovezli z polynéské pravlasti, ale do této hmotné podoby jej dovedli až na Rapa Nui, jak ve svém jazyku nazývali ostrov i sebe. Sochy stavěla každá vesnice, soutěžily mezi sebou až patologickým způsobem. Největší sochy dosahují výšky až 22 metrů. Tedy výšky... Pokud by stály. Ale ony od doby svého vzniku leží v kráterech, protože sochaři sice věnovali ohromné množství času na jejich vytvoření, ale už je nedokázali zvednout a přesunout. Každopádně toto ohromné soutěžení a životní styl odporující duchovně, duševně i fyzicky udržitelnému rozvoji vedl k vytěžení přírodních zdrojů, zejména dřeva. K úplnému odlesnění ostrova a následné ekologické katastrofě došlo v průběhu šestnáctého století. Není důležité, zda k likvidaci lesů vedl způsob přesunu soch, nebo jiná část devastujícího životního stylu. Každopádně se to stalo, čímž obyvatelé záhy přišli o úrodnou půdu, mnohé zdroje vody, pak jim shnila poslední kanoe a s ní možnost rybolovu a úniku z ostrova. Stali se vězni ve stále nehostinnější krajině, kterou si sami způsobili. V době největšího rozkvětu ostrova se odhaduje počet obyvatelstva mezi deseti a dvaceti tisíci. Po katastrofě ale došlo k rychlému úbytku, vlivem hladomoru a válek, včetně kanibalismu. Útoky se obrátily i proti samotným sochám Moai, lhostejno, zda proto, že šlo o sochy konkurenčního klanu, nebo proto, že je “bohové opustili”. Po dalších dvou staletích ostrov objevili Evropané a na něm kolem tří tisíc zdecimovaných obyvatel. S Evropany, tak jako i jinde, přišlo dalších pár ran, takže v šedesátých letech dvacátého století, kdy byl ostrov původním obyvatelům vrácen, se jejich množství počítalo na desítky. Bylo zapomenuto i písmo Rongo Rongo, možnost zjistit něco víc o historii Rapa Nui, založené na zobrazování místní fauny a flóry, dávno zaniklé a neobnovitelné, a tedy neznámé, neboť endemitní.

Jura Novotný a dalších dvanáct jeho spolupracovníků v občanském sdružení Manner, sdružení pro obnovu krajiny jižní Hané ve všech výše popsaných vrstvách, se rozhodli pro celkem bláznivou akci, jíž chtějí téma decimování krajiny jižní Hané, potažmo celé Evropy, potažmo všech takzvaně průmyslových zemí, zveřejnit, a to mainstreemovým způsobem mainstreemovým lidem. Vznikl projekt, jehož součástí jsou mimo jiné čtyři mladí sochaři a filmový štáb, a jehož cílem je vytvoření souboru soch Moai na dosavadním čtyřicetihektarovém poli jihohanáckého katastru Vážany. Pole je v současné době obděláváno výše zmíněným devastačním způsobem velkými zemědělskými podniky. V rámci projektu je výkup pozemků od současných vlastníků, ne právě jednoduchý. Ovšem probíhající pozemková úprava, která umožnila tak velký projekt proto, že se jí automaticky ruší všechny dosavadní a téměř neprůstřelné nájemní smlouvy, znamená zároveň, že se skupují pozemky, o nichž nikdo neví, kde přesně budou po úpravě ležet. Takže v další fázi se rozjede velká šachová partie: výměna zakoupených pozemků tak, aby vznikl scelený pozemek na zamýšleném místě. Teprve pak může dojít k realizaci soch, úprav krajiny a napojení na ekocentrum, které má sdružení v přilehlém lese. Součástí projektu je čtrnáctidenní cesta na Velikonoční ostrov v únoru 2012, kvůli inspiraci hlubší, než jakou umožňují dostupné turistické materiály (jen soch je na ostrově kolem devíti set). Osmičlennou výpravu tvoří vedle Jiřího Novotného dva sochaři, tříčlenný filmový štáb, jihoamerický průvodce a fotograf. Do jaké míry pak půjde o doslovné přenesení kusu krajiny Velikonočního ostrova na jižní Hanou, nebo o výtvarný a významový posun, je ve vývoji. Jde o konceptuální počin. Cílem jsou nejen Moai na jižní Hané, ale rovněž s respektem k životnímu prostředí využívaná krajina, obnova původních biotopů. Mezi sochami se budou pást ovce, kterých má dnes sdružení Manner kolem tří set, a které mají mimochodem na jižní Hané známku evnironmentálního hospodaření, zatímco na Velikonočním ostrově v devatenáctém a dvacátém století znamenal chov ovcí dokončení zániku. I v tomto je například posun a cesta k analogii, inspiraci a nejen k doslovnému převyprávění. Projekt má být dokončen s koncem roku 2012.

Lidé v jižní Americe rádi vyprávějí a stejně tak si rádi vymýšlejí. Což se ukazuje jako dobrá metoda vyprávění tohoto dokumentárního filmu. Vzhledem k nedostatku historických pramenů je objektivnější výzkum, co se na Velikonočním ostrově přesně stalo, dost obtížný, ne-li nemožný. Navíc dokumentů snažících se právě o toto vzniklo dost a některé i dobré. Pro nás ovšem není důležité přesně rekonstruovat, co se tam stalo, ale zjistit, jak celý ten příběh žije dnes, mezi lidmi, kteří tam žijí (ze zhruba tří tisíc současných obyvatel se dvě třetiny považují za domorodce). Příběh Velikonočního ostrova žije v legendách, a to možná v určitém podstatném úhlu pravdivěji, než v objektivní historické realitě. Jaký je tamější dnešní život? A jak dál? Podobně je tomu na jižní Hané. Jistěže je třeba znát historii, ale nikoliv muzeální, nýbrž živou a žitou. Legenda, jak známo, není nesmysl, ale odráží život, je filozofickým, sociologickým a vlastně i historickým fenoménem.

Roční časosběrný dokumentární film nevytváří, ale doprovází a zachycuje projekt. Natočeno je vyslovení myšlenky a vytvoření týmu, na dnešními poli na místě zamýšleného projektu na jižní Hané, spolu s debatou se sochaři (pražskými!). Natočen je den, kdy Jura přesvědčuje potenciální prodejce pozemků, den, kdy jedno z polí kupuje. V přípravě je natáčení, kdy se Jura potká s dalšími ekology a bude je přesvědčovat o své vizi, dál únorová cesta na Velikonoční ostrov, dál práce sochařů v ateliéru i v terénu, rozvíjení myšlenky, debaty s místními obyvateli v hospodě, “šachová partie” o pozemky, boj s úřady... a dál samotná realizace, pokud dopadne.

Dokument je založen na autentických situacích a dlouhých záběrech.